Případ špenátového koktejlu Mojito
Nejhorší Mojito jsem dostal v Bodeguitě del Medio ve staré Havaně. Bylo pro turisty, kyselé, rumu tak jedna molekula a barman nepříjemný jak činže. Nejlepší Mojito jsem pil v také v Havaně. V baru Monseigneur...
Nejhorší Mojito jsem dostal v Bodeguitě del Medio ve staré Havaně. Bylo pro turisty, kyselé, rumu tak jedna molekula a barman nepříjemný jak činže. Nejlepší Mojito jsem pil v také v Havaně.V baru Monseigneur, který kdysi býval oblíbeným zapadákem posádek naší námořní flotily, mi ho zručně a působivě namíchal bartender Carlos Fundora Ble: Do velké sklenice vhodil pokrájené kousky limonu, karibský kompromis mezi limetou a citronem, přidal rafinovaný (!) třtinový cukr, pomačkal drtítkem (říkáme mu muddler), vhodil celý stonek máty, muddlerem do ní párkrát šťouchnul, od ruky přidal asi tak 6 centilitrů rumu Havana Club, doplnil kostkami ledu, všechno zastříknul angusturou (hořká přísada o 47 % alkoholu; používá se po kapkách nebo střicích) a sodovkou, zasunul větvičku máty – a byla to bomba!
Píšu tyto řádky 31. března 2010, na den, měsíc a rok přesně po 15 letech, kdy poprvé otevřel svůj nenápadný vchod do nejkoktejlovějšího suterénu v Praze Bugsy´s bar, epicentrum českého mojitového zemětřesení, kde vytvořili domácí standard drinku, jemuž hosté tehdy říkali špenátový protlak (místo limonu limety, z máty jen lístky, cukr třtinový, ale nerafinovaný, led drcený). Prezentovali svoje Mojito ale ve správný čas. Když dávno před nimi, na konci sedmdesátých let, rozdávali tmavovlasí soudruzi z Cubaexportu po torzech českých barů letáky s návodem na Mojito, nikdo jim nevěnoval pozornost. Ne že by barmani byli disidenti. Pouze neměli mátu…
Alexander Mikšovic, odborník na destiláty
